Materiál používaný na symposiu Cesta mramoru

"U Dobřichovic lámou černý mramor protkaný zlatožlutými žilkami, což lahodí oku. Na pohled je velmi příjemný ..." Těmito slovy začíná učený jezuita Bohuslav Balbín stať o našich mramorech ve svém latinsky psaném monumentálním díle Miscellaneorum historicorum Bohemiae z roku 1679. Sláva tohoto mramoruvšak už dávno ztaikla a my dnes ani přesně nevíme, kde se lámal. Podle Rudolfa Barty (1922) to bylo v Karlickém údolí, kde se ještě v 19. století lámal černý mramor, nazývaný mramorem karlickým.

Tento mramor byl jedním z řady různě vypadajících mramorů, které se lámaly a zčásti ještě lámou mezi Berounem a Prahou v centrální části Barrandienu a kterým se proto říká mramory barrandienské. Z petrografického hlediska to jsou prvohorní (svrchní silur až spodní devon) biodetritické až mikritové vápence, které jsou leštitelné a pro tuto a pro tuto i další vlastnosti využitelné v architektuře i sochařství. Nejsou to tedy mramory v petrografickém smyslu (tj. krystalické vápence, vzniklé přeměnou vápenců sedimentárních), ale prakticky se jim vyrovnají a jsou proto jako mramory využívány už od středověku. V minulosti se jich lámala a zpracovávala celá řada druhů na mnoha místech a to buď samostatně nebo selektivně při těžbě okolních vápenců pro jiné účely. Uplatňovaly se především v architektuře k obkladům, dlažbám nebo různým architektonickým prvkům, v menší míře i v sochařství. Nejoblíbenější byly mramory červené a z nich mramor slivenecký a suchomastský. Slivenecký mramor se přitom láme s přestávkami přinejmenším od 14. století dodnes a je tak naším nejdéle využívaným mramorem vůbec. I když v současné době ani on, ani jiné barrandienské mramory nemají zdaleka takové využití jako v minulosti, zůstávají jedněmi z našich nejdekorativnějších ušlechtilých kamenů vůbec. Je škoda, že jsou v současné architektuře stále více zatlačovány kameny dováženými, které jsou sice obvykle atraktivnější, ale přece jen cizí.

Ing. Václav Rybařík
V Praze v lednu 2003