Petr Novák
Narodil jsem se v malém východočeském městě Jaroměři . Rodiče byli zaměstnáni jako úředníci, ale své životy zasvětili umění. Maminka jako pěvkyně sopranistka a otec fotograf krajin, památek a zajímavých lidí. Na svět jsem přišel jako dítě Karibské krise a 32 let jsem prožil v totalitním komunistickém režimu. Od ranného dětství jsme se učili rozlišovat, co se říká doma a co se smí říkat ve škole. Za okupace v roce 1968 jsem zažil jako dvanáctiletý kluk zkušenost odjištěného samopalu na svém břiše, když chtěl okupační důstojník donutit otce, aby si přečetl leták o naší kontrarevoluci. Rozdávali jsme totiž sami protiokupační letáky v koloně tanků. Za své postoje byl otec potrestán vyhozením ze zaměstnání, platovým stropem a zákazem cestování. Jako součást jeho trestu jsem se ani já neměl dostat na žádnou školu. Přes tyto okolnosti jsem byl přijat na Střední průmyslovou školu kamenickou v Hořicích v Podkrkonoší díky podvodu statečné třídní učitelky, která zfalšovala posudek na rodiče. Po studiu na té škole jsem velice toužil, protože jsem od 14 let věděl, že musím být sochařem. Na přijímací zkoušky mě nezištně připravoval malíř Karel Meisner, který za mnou pravidelně docházel, vykládal mě dějiny umění a zadával úlohy z kresby i malby. Vymodeloval jsem tehdy jeho portrét a po jeho smrti vytesal bustu ze žuly, která je na hřbitůvku jeho rodné vesničky. Další učitel, kterému vděčím za nejpevnější základy sochařství, které jsme v té době mohli získat, byl akademický sochař Jaroslav Kolomazník, který mě učil na oné střední sochařsko-kamenické škole. Všichni, koho učil, musíme mu být vděčni za vysoké ideály, které před nás postavil při první výuce modelování, kdy nám předčítal Rodinovy rady a myšlenky o sochařství i praktickou výukou založenou na hodnotách italské renesance. Již za těchto studií zažehla se moje touha navštívit Itálii, uměleckou vlast všech Evropanů. Po maturitě jsem pracoval v Praze jako kameník a v roce 1978 jsem byl přijat na akademii. Toho roku jsme s mým přítelem Zbyňkem Dočkalem podnikli fantastickou cestu do Itálie. Jeli jsme vlakem do Říma, studovali v museích a kostelech a navštívili dokonce v Ardei Giacoma Manzú, který nás velice mile a bezprostředně přijal. Potom jsme přejeli do Florencie, kde jsme prožili druhý týden, který by také stál za filmové zpracování.
Věděli jsme,že když už jsme se dostali jednou ven, tak nás komunisti víckrát nepustí.
Itálie mě ale tak uchvátila, že jsem i přes všecku beznaděj pokračoval ve studiu italštiny v italském kulturním středisku v Praze a tamtéž využíval bohatou knihovnu ke studiu dějin umění.
Akademie v Praze byla tehdy velmi dobrá škola, kde jsem mohl navázat na solidní základy z Hořic. Měl jsem opět štěstí na svého Mistra, neboť jsem se dostal do atelieru Stanislava Hanzíka, kterého jsme všichni považovali za důstojného generačního následníka nejlepších sochařů národa, Myslbeka, Štursy a Makovského, kteří také na akademii učili. Po šesti letech jsem studium na akademii ukončil diplomní sochou Flétnistky vytesanou z pískovce. Pak jsem musel na rok na vojnu na Slovensko.
Flétnistky vytesanou z pískovce. Pak jsem musel na rok na vojnu na Slovensko.
Po návratu jsem hned začal pracovat jako svobodný umělec, což tenkrát nebylo nemožné, protože stavební zákon vyčleňoval určité procento z veřejné stavby na umělecké dílo. Jednou za rok se dala taková práce sehnat, i když jsem nebyl komunistou. Také jsem se oženil a založil rodinu, která kupodivu vydržela dodnes.
Protože jsem měl rád veselou společnost, založil jsem ve svém městě klub přátel umění, kde se scházeli samí antikomunisté. Pořádali jsme přednášky s promítáním a výlety za uměním. Tak jsem prožil poslední roky totality. Když přišel státní převrat, všichni členové klubu se podle svých možností podíleli na hroucení starého režimu nebo na vedení města v nových demokratických podmínkách. V nadšení z nabyté svobody jsme s pěti přáteli vyrazili v majestátní volze na jih a kolos denně opravovaný nás dovezl až do Říma. Dalších deset let jsem byl v Itálii každým rokem. Peníze jsem neměl, tak jsem tam jezdil jako průvodce zájezdů. Později jsem začal v Itálii pracovat. To se stalo tak, že jsem byl pozván na sochařské symposium do Adnetu u Solnohradu, kde jsme pracovali v lomu s červeným mramorem. Když jsem měl sochu skoro hotovou, vydal jsem se stopem Alpami na jih. Přespal jsem v chlévě v Dolomitech a druhý den navštívil rodiště Tizianovo Pieve di Cadore a večer dorazil do Vičenzy. Třetí den při zpáteční cestě mě vzal do vozu osudový muž. Byl to don Luciano Bavieri z Boloně, farář v Pianoru. Hudba nás sblížila, jako společně sdílená vášeň a stali jsme se přáteli. Don Luciano si objednal reliéf se svatým Jakubem pro svůj kostel. Později jsem v novostavbě kostela Sv. Lukáše v boloňském předměstí Cicogna pro jeho přítele dona Paola Tasini provedl baptisterium z jednoho balvanu trachitu, společně s kameníkem panem Schejbalem a reliéf na ambon se svatým Lukášem, jemuž jsem dal podobu svého přítele evangelického kněze. K práci jsem přizval i své dva přátele malíře Pavla Šlegla a Petra Štěpána, kteří tam vytvořili ohromnou mosaiku včetně dalších obrazů.
V roce 1996 jsem získal v soutěži zakázku na klusajícího koně z bronzu v životní velikosti do jedné soukromé zahrady v Praze. Během studií nutných pro tuto práci mě uchvátil svět koní, ve kterém žiji dodnes.
Léta studií koní, jezdecké thematiky a také vlastní jezdecké zkušenosti mě umožnily vytvořit dvě větší díla, která bych bez těchto přípravných let nemohl provést a ani zadavatelé by se na mě neobrátili nevědouce, že jsem těchto znalostí nabyl. Byla to nejdříve jezdecká socha presidenta T.G.Masaryka před Museum T.G.M. v Lánech a potom pomník padlým koním u Střezetic na bitevní pole Prusko-rakouské války 1866. Jezdeckou sochu T.G.Masaryka jsem promýšlel a modeloval v běhu devíti let, ale mezi tím jsem uskutečnil i jiné úkoly, jako náhrobek Emila Zátopka v Rožnově pod Radhoštěm 2001, bronzovou sochu zakladatele Nového Města nad Metují Jana Černčického z Kácova 2001, fontánu s bronzovou sochou svaté Zdislavy do zahrady domova důchodců v Černožicích 2003, bronzovou sochu T.G.Masaryka v Jaroměři 2003, mramorové busty papežů Pia X. a Jana Pavla II. v Basilice Minor svatých Vavřince a Zdislavy v Jablonném v Podještědí 2007, fontánu s parforsním honem z pískovce a bronzu v soukromé zahradě v Ebensee vRakousku 2008, sochu Jana Pavla II. z lípy v Chrámu svatého Mikuláše v Jaroměři 2008, sochu Panny Marie z pískovce na skále v soukromém areálu v Onigu v Benátsku 2008 a bronzového lipicána Maestosa Aleu na schodiště vily ředitele Vysoké jezdecké školy španělské ve Vídni,pana dvorního rady Jaromíra Oulehly v Bad Ischlu v Rakousku 2008.
V roce 2009, po osmi letech studií a modelů jsem mohl přistoupit k vymodelování jezdecké sochy T.G.Masaryka v hlíně v nadživotní velikosti. Tato socha vznikla z podnětu sdružení, které se scházelo v Masarykově museu v Lánech za předsednictví pana ředitele Františka Povolného. Díky šťastné okolnosti, že na sochu celá léta nebyly peníze, mohl jsem v klidu pracovat, a tak jsem se od prvního návrhu Masaryka na koni v klusu dostal až k jezdci ve chvíli zamyšlení na uvolněném pasoucím se koni. V době, kdy se socha odlévala do bronzu, obrátilo se na mě sdružení Komitét pro udržování památek z války 1866, abych vytvořil pomník na bitevním poli u Střezetic v blízkosti Hradce Králové, kde se utkalo devět pruských a sedm rakouských jezdeckých pluků a po půlhodinovém střetu padlo také 2000 koní. Komposici jsem řešil jako pyramidu se širokou základnou jejímž vrcholem je hlava koně, kterého se jezdec snaží postavit na nohy. Pomník jsem po čtyřech létech práce dovedl k modelu v nadživotní velikosti, který čeká na odlití do bronzu.
Během let plných dřiny rádi jsme s rodinou v létě na pár dní někam vyjeli a při jedné cestě do Itálie mě neuvěřitelný sled osudem předurčených náhod připravil seznámení se sochařem Gilbertem Fossenem z Covola na břehu Piavy.
Zúčastnil jsem se symposia Arte e Natura v Costalunze, které organisuje s dalšími umělci a stali jsme se nerozlučnými přáteli. Navštěvujeme se dvakrát za rok a v létě, kdy je teplo i v Čechách, modelujeme v mém atelieru v pevnostním bastionu podle mých živých nesčetných modelek. Kdybychom chtěli nakreslit naši společnou karikaturu, stáli bychom na ní rozkročeni přes Alpy každý nějakou svojí nohou v Itálii a jinou v Čechách.
Buďto se bavíme o první světové válce, kdy můj milovaný dědeček sloužil na od Gilberta
protilehlém břehu Piavy jako menážmajstr bez jediného výstřelu na člověka, nebo si povídáme o našich sochařských praotcích, jeho Antoniu Canovovi a mém Matyáši Bernardu Braunovi a jimi podmíněných rozdílech v našem sochaření. Rozdílnost naší práce není ale daná jen vlivem našich praotců, ale i přirozeností povah národních, které jsou podle mne komplementární a tím vzájemně přitažlivé. Toto severojižní napjetí živilo od nepaměti kulturní krevní oběh Evropy, i v českém prostředí doložený mnoha intelektuály studujícími na italských universitách a spoustou Italů pracujících a usazených u nás. Připomínkou toho živého prolnutí může být česká gotická pieta v benátském kostele Svatého Jana in Bragora nebo u nás mosaika Posledního soudu na katedrále v Praze. Mnoho italských slov se vmísilo do češtiny, ale žádné české do italštiny, protože malé národy se musí učit jazyky národů velkých. Přestože jsou ale Češi malý národ a jejich území dnes tvoří jenom srdce Evropy, je Čechie nepochybně světovou velmocí hudby, vzhledem k počtu a velikosti hudebních skladatelů i hranosti a /oblíbenosti české hudby ve světě. Nakonec, první hudba, která zněla na Měsíci, byla česká....
